Něco o majitelích Titaniku
White Star Line Joseph Bruce Ismay IMM John Pierpont Morgan
Harland and Wolf lord Pirrie
INTRO 
SUPERLOĎ Komu vlastně patřila loď, mnohými nazývána loď snů? Leckdo tvrdí,
že byla vlastně americká. Majetkové vztahy kolem Titaniku jsou
POSÁDKA poměrně složité a nejasné a na úvod by asi nebylo na škodu si je
trochu osvětlit.Oficiálním vlastníkem Titaniku byla britská trans-
CESTUJÍCÍ atlantická paroplavební společnost White Star Line, jejímž maji-
telem byl Joseph Bruce Ismay. Tato společnost byla na konci
PLAVBA 19.století spolu se společností Cunard největším námořním rejda-
řem ve Velké Británii. O trůn největšího dopravce v Atlantiku se
LEDOVEC se však praly i jiné národy, zejména Němci a Francouzi. Dvorním
výrobcem lodí pro White Star Line byla loděnice Harland and Wolf.
KATASTROFA V první dekádě 20.století však měla na britském trhu převahu
společnost Cunard, která v roce 1907 vypravila na oceán v té době
SPASITEL dvě největší lodě světa - Lusitanii (neblaze proslulou loď za 1.
světové války torpédovanou a potopenou německou ponorkou) a Maure-
VYŠETŘOVÁNÍ tanii. Obě se stali držitelkami Modré stuhy, prestižní ceny udělo-
vané lodi, která jako nejrychlejší přepluje Atlantic, a White Star
HRDINOVÉ A PADOUŠI Line v té době zbyly jen oči pro pláč. Poněkud chřadnoucí a upada-
jící společnost však již měla za sebou silný gigant, nadnárodní
MÝTY A LEGENDY koncern IMM, jejímž majitelem byl Američan John Pierpont Morgan.
Je tedy skutečností, že do Titaniku byl opravdu vložen částečně i
FILMY A LITERATURA americký kapitál. Koncern IMM sdružoval několik námořních spole-
čností (Atlantic Transport, Leyland Line) a dnes by se dal přirov-
GALERIE nat například k automobilovému koncernu VW, Seat, Škoda. Prezi-
dentem IMM byl současně též generální ředitel White Star Line
ODKAZY J.B. Ismay. S nápadem postavit Titanic a další dvě velké liniové
lodě však nepřišel ani on ani Morgan, ale lord Pirrie, výkonný ře-
MAILTO ditel loděnice Harland and Wolf, jehož návrh J.B.Ismay akceptoval.
Titanic byl tedy postaven ve Velké Británii,britskou loděnicí a na
objednávku britské paroplavební společnosti. Nesl označení R.M.S,
nebo-li "Královský poštovní parník" a byl na seznamu flotily Jeho
Veličenstva. Na oceán vyplul pod britskou vlajkou a pod vlajkou
White Star Line. Jeho majitelem byl Brit - J. B. Ismay.
Společnost White Star Line založil Thomas Henry Ismay po té, co
roku 1867 odkoupil práva na krachující anglické rejdařství Wilson
and Chambers. Zachoval původní vlajku s bílou hvězdou na červeném
pozadí a podle ní nazval novou společnost. Svůj obchodní talent
osvědčil Ismay, když krátce po převzetí podniku uzavřel exkluzivní
dohodu s loděnicí "Harland and Wolf". Podle ní se White Star Line
zavázala objednávat stavby svých lodí jen u této loděnice, naopak
vedení Harland and Wolf přislíbilo, že nebude pracovat pro konku-
renční rejdaře. Harland and Wolf měla dále právo stavět lodi dle
vlastních plánů a bez ohledu na náklady.Je až neuvěřitelné,že toho
loděnice nikdy nezneužila. Ihned po sepsání smlouvy objednal Ismay
stavbu čtyř nových lodí, plachetnic s alternativním parním
pohonem, a v roce 1871 oznámil pravidelné spojení na lince
Liverpool - New York.
Když Thomas Henry Ismay v roce 1899 zemřel, byla White Star Line
již zavedenou a prosperující firmou. Vedení po smrti zakladatele
společnosti převzal jeho nejstarší syn, tehdy sedmatřicetiletý
Joseph Bruce Ismay. Již v roce 1901 však byl osloven J.P.Morganem
a jeho lákavé nabídce na zařazení White Star Line do kocernu IMM
(International Mercantile Marine Comp.)neodolal. Ismay kromě toho,
že nadále zůstal ředitelem své firmy,byl v roce 1904 jmenován také
prezidentem IMM.V roce 1907 objednala White Star Line u své dvorní
loděnice stavbu tří nových liniových lodí, Olympiku, Titaniku a
a Gigantiku. Aniž to kdo tušil, začal tím úpadek rejdařství, který
se již nepodařilo odvrátit.
Po katastrofě Titaniku roku 1912 si sice ještě společnost nějakou
dobu udržela své postavení, okolnosti kolem neštěstí spolu s ně-
kolika nepříliš vydařenými investicemi a celosvětovou hospodář-
skou krizí dovedly White Star Line na pokraj krachu. V roce 1927
vystoupilo rejdařství z IMM, aby se již v roce 1934 spojilo na
doporučení britské vlády se svým největším konkurentem, společ-
ností Cunard. V nově vzniklé společnosti však již neměla White
Star Line majoritní podíl a v roce 1947 prodala i zbytek svých
akcií Cunardu. K 1.lednu 1950 tak společnost formálně zanikla.
Zanechala však za sebou celou řadu lodí, které svého času vládli
Atlantiku - Oceanic, Olympic, Majestic, Baltic a mnoho dalších.
V současné době již existuje jen jediná loď z kdysi početné a
sebevědomé flotily, malá zásobovací loď Nomadic, která v roce
1912 přivezla na Titanic kotvící v Cherbourgu cestující 1. a 2.
třídy. Dnes slouží jako plovoucí restaurace na řece Seině nedaleko
Eiffelovy věže v Paříži.
Joseph Bruce Ismay (obvykle nazývaný jen J.Bruce Ismay nebo jenom
Bruce) se narodil v roce 1862 jako nejstarší syn rejdaře Thomase
Henry Ismaye. Jako na syna úspěšného otce byly na mladého Bruce
kladeny hned od dětství veliké nároky. Byl poslán na prestižní
soukromou školu v Elstree, později do Harow. V mládí vynikal jako
úspěšný sportovec, zejména v tenise a při honech. Po ukončení
školy pobýval se svým učitelem rok ve Francii, po té nějaký čas
cestoval. Ve čtyřiadvaceti letech nastoupil ve firmě White Star
Line, kde pracoval jako partner společnosti až do otcovy smrti
v roce 1899. V roce 1888 se oženil s bohatou Američankou Julií
Schieffeelinovou.
Kdyř se stal v roce 1899 výkonným prezidentem firmy, nečekalo
ho vůbec lehké období. S nástupem amerických monopolů hrozily
White Star Line netušené problémy, což nový šéf pochopil. Když
v roce 1902 přistoupil Ismay na podmínky J. P. Morgana a převedl
svoji firmu do amerického koncernu IMM, mnoho ortodoxních Britů
včetně Ismayovy matky mu vyčítalo zbabělost. I Ismay věděl, že
vstupem amerického kapitálu do White Star zaprodal tak trochu
firmu zámořskému obrovi. Na druhou stranu se však již brzy stal
generálním ředitelem IMM a výsledkem byl další rozkvět "Bílé
hvězdy".
Ismayův život se začal hroutit v roce 1907, kdy spolu s lordem
Pirriem rozhodly o stavbě Olympiku a Titaniku. Nějaký čas sice
mohl žít se slávou majitele dvou největších lodí světa, ale jen
krátce. Po katastrofě Titaniku se stal štvancem a trochu nespra-
vedlivě i obětním beránkem.Veřejnost mu vyčítala zejména fakt, že
na rozdíl od kapitána a lodního stavitele nedokázal statečně vy-
trvat na potápějící se lodi a nastoupil do záchranného člunu, a
také nepodložené a nepotvrzené informace, že nutil během plavby
kapitána Smithe k neustálému zvyšování rychlosti. Marně se Ismay
po neštěstí obhajoval, že s kapitánem nikdy o rychlosti Titaniku
nejednal a že v záchranném člunu, do kterého vstoupil, bylo
ještě místo a on byl jediný, kdo stál poblíž.
Bezprostředně po katastrofě, ještě na palubě Carpathie, se Ismay
psychicky zcela zhroutil. Krutí novináři i americký vyšetřovací
výbor jeho chování na palubě Titaniku tvrdě odsoudili a ani
britská veřejnost nejednala jinak. Z ran, které na něho dopadli,
se Ismay již nikdy nevzpamatoval. Na podzim 1912 nabídl rezig-
naci na funkci generálního ředitele IMM, žádal však, aby mohl
zůstat alespoň prezidentem White Star Line. To však bylo zamít-
nuto. Ismay o obě funkce přišel a raději se stáhl z veřejného
života.Vědět o sobě dal prakticky už jen jednou, částkou 10 000,-
liber, kterými přispěl do fondu pro vdovy po námořnících zahy-
nulých na moři. V roce 1936 mu byla amputována pravá noha a
17.října 1937, pouhý měsíc potom, co byla sesterská loď Titaniku
Olympic prodána do šrotu, zemřel. V Ismaově sloupku v Národním
biografickém slovníku vynechal autor jakoukoli zmínku o Titaniku.
Ismay by mu za to byl jistě vděčný.
Jestlže považujeme Bruce Ismaye za faktického vlastníka Titaniku,
J .P. Morgana můžeme vzít v úvahu jako hlavního investora nebo
nadmajitele. John Pierpont Morgan se narodil v roce 1837 v Hart-
fordu. I přes jisté zdravotní a tělesné idispozice byl od malička
vášnivý sportovec. Studoval na školách ve Švýcarsku a Německu,
měl nadání na cizí jazyky a úžasnou paměť na čísla. Po návratu
z Evropy pracoval nějaký čas u svého otce, který byl ředitelem
pojišťovací kanceláře. Později začal obchodovat s bavlnou a roku
1861 se oženil s Amelií Sturgesovou, která však již čtyři měsíce
po svatbě zemřela na tuberkulózu. Pro Morgana to byla těžká rána,
ze které se dlouho vzpamátovával.
Možná proto, aby trochu zapomněl, vrhl se rovnýma nohama do pod-
nikání. Rozšířil firmu svého otce na největší soukromý bankovní
dům v Americe. Pronikl do velikého světa transamerických železnic
a za několik let je jeho firma United Stales Steel prakticky
ovládala. Morgana zajímalo všechno, kde cítil zisk. Proto vstoupil
v devadesátých letech také do námořní dopravy. Jeho holdingová
společnost International Navigation Company později přejmenovaná
na International Mercantile Marine Comp. (IMM) zakoupila roku 1893
malé rejdařství Inman Line v Liverpoolu. Brzy přibyly American
Line a belgická Red Star Line. S těmito firmami navíc dokázal
Morgan získat kontakty také na britské loděnice,se kterými později
rovněž spolupracoval.V roce 1902 potom získal společnosti Atlantic
Transport, Leyland a Dominion lines. Jeho největším úspěchem však
byl téhož roku zisk Ismayovi White Star Line.
Na Olympiku i Titaniku měl J. P. Morgan vlastní apartmá, nakonec
jich však příliš nevyužil. Měl sice s Titanikem vycestovat na jeho
první plavbu, pro vlekoucí se zdravotní problémy od toho však
upustil. Zemřel v roce 1913 ve věku 76-ti let. Metropolitnímu
muzeu v New Yorku odkázal celou svoji sbírku uměleckých děl, jež
celý život usilovně sbíral. Pro Muzeum to byl dar nevyčíslitelné
hodnoty, jež neměl nikdy v minulosti obdoby.
Loděnici Harland and Wolf založil roku 1858 Edward Harland, který
koupil neprosperující Hicksonovu loděnici na Queen´s Islandu
v Belfastu. Investorem, který novému podniku poskytl potřebnou
finanční injekci, se stal Harlandův přítel Gustav Schwabe, strýc
Gustava Wolfa,jež se stal společníkem loděnice v roce 1861. Edward
Harland měl veliké plány, s jejichž pomocí chtěl vybudovat silnou
a velkou loděnici, která by stavěla ty nejlepší lodě světa. Mezi
novinky, které zavedl při stavbě lodí byl například systém roz-
dělení trupu vodotěsnými komorami, které zvyšovali bezpečnost
lodí, nebo také postranní kýly, které zpevnily trup lodi a pod-
statně snížily její výkyvy do stran. Investor Gustav Schwabe,
blízký přítel Thomase Ismaye, pravděpodobně stál v pozadí
exkluzivní smlouvy mezi loděnicí a White Star Line, která byla
uzavřena v létě 1869.
V roce 1862 přišel do loděnice Harland and Wolf jako bezejmenný
učeň William James Pirrie. Za dvanáct let se stal společníkem, a
když Edward Harland roku 1895 zemřel, byl jmenován výkonným
ředitelem. O jedenáct let později, po odchodu Gustava Wolfa na
odpočinek, se stal rovněž prezidentem a nejmocnějším mužem
loděnice. V roce 1906 vyrostly v loděnici dva obrovské portálové
jeřáby, kterým se říkalo Samson a Goliáš. Pod nimi byly v násle-
dujících letech postaveny nejznámnější lodě loděnice Harland and
Wolf - Olympic a Titanic. Jejich konstruktér Thomas Andrews se
stal výkonným ředitelem loděnice v roce 1911. V té době bylo
v loděnici zaměstnáno více než 40 000 lidí.
Loděnici Harland and Wolf na rozdíl od White Star Line tragédie
Titaniku nijak nezasáhla. U Harlanda a Wolfa se i nadále sta-
věly kvalitní a pěkné lodě. Jak čas plynul, měnily se požadavky
na jejich vzhled i účel. V obrovských docích se dnes již nestaví
přepychové osobní parníky, ale nákladní průmyslové lodě s dies-
lovými motory. Loděnice však žije dodnes a od časů Olympiku a
Titaniku se ani příliš nezměnila. Stále jí dominují portály Samson
a Goliáš, pod nimiž Titanic vyrostl, obrovské prostory loděnice
však působí opuštěně. Jediná loděnice s výhradně domácím kapitálem
ve Velké Británii dnes zaměstnává jen něco přes 6000 lidí.
Lorda Pirrieho nemůžeme vynechat z příběhu Titaniku, neboť mu dal
to nejcenější - myšlenku.Ďábelský nápad na stavbu nových velkolodí
se zrodil v jeho hlavě. Pirrie se narodil roku 1847 v Quebeku, žil
a vyrůstal však v Belfastu. V patnácti letech po neúspěchu na
studiích nastoupil jako učeň v loděnicích Harland and Wolf. Svojí
vlastní pílí se postupem času propracovával v žebříčku kariéry výš
a výš a dotáhl to až na samotný vrchol. Stal se společníkem a po-
zději i výkonným ředitelem a prezidentem firmy. Na začátku 20.sto-
letí provedl velikou modernizaci loděnice, která byla připravena
stavět lodě do té doby nevídané velikosti. V letech 1899 až 1907
byl primátorem Belfastu a v roce 1907 získal titul barona.
Byl to Pirrie, který Ismayovi navrhl stavbu nových lodí, jež by
mohly konkurovat Mauretanii a Lusitanii společnosti Cunard. Byl to
on,kdo seznámil Morgan a Ismaye a stál tak vlastně na pozadí vstu-
pu White Star Line do IMM. Titanic s Olympikem nejen vymyslel, ale
i postavil. Obě lodi byly jeho děti. Přesto se osudné plavby nezú-
častnil a jeho absence při tragédii je dodnes opředena tajemstvím.
První cestu Titaniku totiž odřekl až těsně před vyplutím ze zdra-
votních důvodů. V době, kdy Titanic opouštěl Británii, však byl
viděn v jednom pařížském casinu s neznámou ženou. Mnoho historiků
udělalo z této události aféru a téměř důkaz o tom, že zkáza lodi,
byla připravená. Pravděpodobně však šlo jen o bezvýznamnou milost-
nou zápletku, kterou nechtěl Pirrie příliš ventilovat.
Tragédie Titaniku kupodivu Pirrieho život nijak nezměnila. Zůstal
nejmocnějším člověkem v loděnici, jeho společenská prestiž nadále
stoupala. V roce 1921 byl povýšen na vikomta. Jak však dokládají
materiály o firmě Harland and Wolf, poslední léta jeho života byla
poznamenána finančními problémy a dluhy. Pirrie zamřel roku 1924
na moři, když se vracel z inspekční cesty z Jižní Afriky.
